Příběh 1
Byl rok 2004 a já jako jediná jezdila každý den za svým tatínkem do nemocnice. Odcházel a já se každý den bála, jestli ho ještě uvidím živého. Cítila jsem, že se blíží konec a tak jsem donutila maminku i sestru, aby za ním také zašly. Rozloučil se s nimi a já mu slíbila, že druhý den přijdu zase. Další den byl napojený na výživách a spal. Nebudila jsem ho a myslela, že s ním budu mluvit až mu bude lépe, ale v noci odešel na druhou stranu.
Vyčítala jsem si, že jsem se s ním nerozloučila a nechala ho spát. Že jsem ho ani nepolíbila. Těžko jsem tu jeho smrt nesla a moc mi najednou chyběl. I když jako jediná z rodiny jsem si nemusela nic vyčítat, přesto to bolelo hodně.
Docela jsem se těšila, že se mi o něm bude zdát a já alespoň ve snu budu zase s ním. Ale nic se nedělo. Občas se mi sice sen o něm zdál, ale vždycky jsem mu tvrdila, že je mrtvý a on mi říkal, že jen spal.
Asi 10 dní po pohřbu se mi v noci zjevil prvně. Vyšel jako ze zrcadla, které máme v ložnici, ale byl jeho obraz nevýrazný, trochu roztřesený a bez nohou. Vypadal stejně jako před smrtí, jen rovně stál a usmíval se. Brzy se mi ztratil a já měla vztek. Krátký sen a jiný než sny bývají. Takový živý, který jsem nezapomněla a byl dost silný. Netrvalo to ani týden a bylu tu znovu. Objevil se o něco baculatější, usměvavý a mířil ke mě. V tu chvíli jsem nevěděla jestli jsem v polospánku, nebo jestli spím, ale byla mi hrozná zima a zatřáslo to se mnou tak, že jsem se úplně probrala a obraz tatínka zmizel. Tak teď jsem na sebe byla opravdu naštvaná. Věděla jsem, že to nemohl být jen sen, bylo to zase úplně jiné, než ostatní sny. Přišlo období dušiček. Můj partner odjel na služební cestu a já spala v pokoji jen s kočkama. Můj kocour u mě a druhá kočka na prázdné posteli vedle. Teď vím určitě, že jsem usnula. Ze zrcadla svižně vyšel můj otec. Měl na sobě modrý sváteční oblek a usmíval se.
"můžeš se popo......posunout?" zeptal se mě a já se v posteli v leže popošoupla dál. Cítila jsem, jak si sedá na okraj postele a vzal mě za ruku. Jasně jsem cítila dým fajfky z jeho oblečení.
"Vyřiď mámě, že nemusí mít strach. Mám se báječně" řekl mi a vypadal úžasně spokojeně. Pohladil mě po ruce. Pak se zmínil o pár věcech ohledně dědictví, o kterých jsem ani nevěděla..
"Budeš mi vyprávět, jaký je ten přechod?" zeptala jsem se ho. Kývl. "Bolí to? Je to těžké?" ptala jsem se dál
Stále se usmíval a zavrtěl hlavou, jako že ne. Cítila jsem z jeho dlaně teplo.
"Já tě cítím. Jak to, že tě cítím? Máš teploi ruku. Já tě držím a cítím!" Byla jsem z toho trochu zmatená, jak můžu cítit ruku ducha? Ale tu ruku jsem důvěrně znala. viděla jsem jasně její žíly, cítila její pory a kůži. Byla jsem tak šťastná že ho můžu znovu držet za ruku, že jsem se rozbrečela. V tu chvíli se mi začal vzdalovat a zamával. Já brečela a zjistila jsem, že v pokoji není Matýsek (ten se titož s mým otcem neměl rád) a přišel teprve pak, když mě slyšel, že jsem vzhůru. Věděla jsem, že už nepřijde, že se přišel rozloučit. A věděla jsem, že se má senzačně a že je mu tam dobře. Tak nějak mě to pak uklidnilo a i když mě chybí stále, už to tolik nebolí. Při odchodu maminky jsem se ale raději rozloučila před smrtí a jsem klidná protože vím, že je tam někde spokojená a má tam rodiče, sestry i tatínka..